NESPOKOJENOST A NUDA NA NÁS NEMAJÍ

Vypravit se na dovolenou s malým dítětem je neméně těžké jako se starším. Čím je dítě odrostlejší, tím víc si balí věcí. Malému sbalíme samy a jen ho necháme nakukovat, aby vědělo, co bude mít v kufříku, ale větší má pocit, že to zvládne samo a je naštvané, když mu jeho zavazadlo nejde zavřít, protože nutně na dva týdny potřebuje celou garderobu, protože co kdyby se počasí zvrtlo, nebo se nedej bože, umazalo několikrát za den.

dítě s kloboukem

Už tady začínají problémy s vysvětlováním, co je nutné.

Malý potomek zapláče nad metrovým krtečkem, kterého odmítneme posadit na zadní sedačku a připoutat ho, velký se rozčílí nad výběrem vhodného oblečení a vyndání nesmyslně teplého svetru na letní dovolenou.
medvídek na lavičce

Hodíme do sebe jeden prášek na nervy, nanosíme věci do auta, nasedneme a vyrážíme směr báječná a hlavně zasloužená dovolená.

Do přehrávače vložíme oblíbené dětské písničky a za společného zpěvu jedeme. Najednou si všimneme, že malý potomek nezpívá, ale naopak pláče. Zastavíme a uklidňujícím způsobem začneme zjišťovat, co se stalo.

„Můj krťa,“ škyt, „ je doma sám,“ škyt, „pláče. Musíme se vrátit,“ slyšíme od svého milovaného potomka. Kroutíme hlavou, že už jsme dost daleko od domova, ale protože tatínek si kvůli řízení nevzal žádný prášek, je mu líto svého dítěte a nabízí, že i když už je to třicet kilometrů, otočí auto a pro krtka se vrátíme.

A tak za tentokrát veselého zpěvu z dětského hrdla se vracíme domů.

Sousedi, kteří se s námi už rozloučili a popřáli nám pěknou dovolenou, nevěřícně koukají, co už tu zase děláme.

S nervózním úsměvem (lék už přestal zabírat) odpovíme, že jsme něco zapomněli.
děti na lyžích

Vyběhneme pár pater a udýchaní otvíráme dveře od bytu. Do náručí bereme krtka a obracíme se k odchodu. Jenže někdo nám dýchá za krk. Druhý potomek, který potřebuje na záchod.

Čekáme a ten se vrací s vítězným úsměvem a v ruce drží svetr, který jsme mu zakázaly.

Už se nadechujeme, abychom mu to zarazily, ale jeho pohled spočine na obludně velké hračce. Nezbývá nám, než zamknout a mlčet.

Připoutáme velkou hračku doprostřed, děťátko ji nadšeně zdraví a hladí, my znovu pouštíme CD a vyrážíme.

Protože máme před sebou dost dlouhou cestu, písničky jedou pořád dokola už potřetí, protože potomek vyzpěvuje pokaždé, když se písnička spustí a my nechceme, aby plakal.

Druhý má v uších sluchátka a poslouchá si své.

Najednou malý ztichne. To proto, že má zavřené oči a vypadá, že spí.

Natáhneme ruku, abychom konečně CD vyndali, ale ve chvíli, kdy je nádherné ticho, uslyšíme: „Co děláte? Já to poslouchám!“

A tak do cíle dojedeme s tím, že bychom nejradši cédéčko vzaly a zahrabaly do země.

Jenže si uvědomíme, že se rozhodně nikdo z nás nenudil a děti byly a jsou spokojené. Dokonce ani tatínek není rozladěný!  Zhluboka se nadechneme a uvědomíme si, že před námi jsou nádherné 2 týdny dovolené, kde je v místě dětský koutek a spousta možností na kulturní vyžití staršího a samy se už vidíme na uvolňující koupeli ve dvou.